Mám pocit, že se mi lidé čím dál více vyhýbají. Asi vím, čím to je... Cynická a bezcitná. Takhle mě poslední dobou všichni popisují.
Možná jsem doopravdy bezcitná. Nedokážu už ani nikoho politovat. Jenom se jejich problémům směji a přitom jim píšu nějaké průhledné uklidňující fráze.
Oni se smějou. Brečí. Jsou naštvaní. Šťastní. Smutní. Oni žijí. Já ne.
Podlézám ostatním. Směju se jejim ubohým vtípkům. Házím na ně falešné úsměvy. Přidávám se i k jejich pomlouvacím kroužkům.
A oni mě mezi sebe znova přijali. Čekám jen na to, až mě zase odkopnou. Až se jednou špatně usměju a oni poznají, že k nim nepatřím.
Ne, nemám je ráda. Kdysi jsem měla, ale...
Já prostě nechci být sama.
