Horký led - Články

Ledová královna

Tue, 28 Feb 2012 18:07:50 +0100

Nové Alter Ego. Nevypadá moc krutě, že? Ale je zlá až do morku kostí (A proto ji mám asi tak ráda). Mám o ní vymyšlené už v podstatě všechno, až na jednu věc... Jméno. Potřebuju pro ni jméno.

Asi začínám být až moc úžasná

Wed, 01 Feb 2012 23:53:51 +0100

Je čas na krátký výkec...

Už druhým týdnem nejsem ve škole. Nejdřív jsem chytla nějakou virózu (Která se úspěšně drží doteď, ale už jsem si zvykla), takže jsem byla doma celý týden. Spala jsem do odpoledne a chodila spát až brzy ráno. Dostala jsem nějaké prášky na ORL, které mi úžasně pomáhají na dýchání... Ale sestra je svině a při rýmě mi je všechny sežrala. No nezabili byste ji? Naštěstí mám ode dneška nové.

Od pondělka jsem byla v nemocnici, teprve dnes - něco kolem půl druhé - jsem mohla domů. Praštila jsem se do hlavy a hned z toho byl otřes mozku... Šílené. A asi mám něco s krční páteří, sakra to bolí. Ale řekla jsem, že už mi nic není, abych mohla domů. Nemocnice jsou hrozné... Žádné soukromí, divné požadavky a spousta vyšetření. Awh. A mně se teď motá hlava a špatně se mi hýbe krkem. Úžasné. Ale nebudu muset tři týdny cvičit. Už se těším, jak z triumfálním úsměvem předám tělocvikářce papírek od doktorky... I malá pomsta je pomsta.

Dělala jsem si pár testů na psychické poruchy... U čtyř z pěti mi vyšla maniodepresivní psychóza. Něco jsem si o tom našla a sakra, sedí to. Děsivé. Jsem šílená. Já to vždycky věděla... Ale aspoň už můžu vysvětlit svoje divné postelové halucinace. Ehm. Ale aspoň už vím, proč jsem tak úžasná. Protože jsem úžasná.

A ne, návštěvu psychiatra neplánuji. Chci umřít šílená. Každý chce přece domů malou psychopatku, ne? Moje naivní dušička v takového šíleného sadistu doufá. Přinejhorším si vystačím s Akim a halucinacemi. Nebo s obojím dohromady.

Konec... Já si jdu zase hrát s pouty, snít o blbostech a zírat na divné věci.

Kdo má sakra vymýšlet název? Tak třeba "Bílá slova"...

Fri, 13 Jan 2012 15:16:05 +0100

Měsíc beze článku. Není to jako dřív... Sakra, vždyť mě to nebaví. A přesto to pořád dělám. Něco napíšu a pak na to zase kašlu. Myslela jsem si, že to s tím novým blogem bude jiné... Není, jak koukám.

Moje největší nepřítelkyně se pomalu začíná proměňovat v dobrou kamarádku. Když jsem s ní sama, rozumíme si... Je to zvláštní. Včera jsem s ní byla pár hodin venku a prokecla pár velice důležitých tajemství s tím, že ona je nepoví.

"Moje půlnoční nálada se dostavila dříve, takže... Ahoj, jsem masochistka."

"Ehm, to je ta, co ubližuje?"

"Ne, naopak."
"Už začínám chápat tvoje náznaky o bičících... Můžu to vykecat?"

"Ne."

"Škoda."

A pak jsem se rozkecala a zase se začalo projevovat moje chronické lhaní... Ale cítila jsem se příjemně. To je hlavní.

Cítím se epicky. Ukloňte si před Bohyní, ubozí smrtelníci!

A je čas přeskočit v tématu... Dneska jsem přišla ze školy, otevřela svůj blog (Poprvé po týdnu) a začala si číst komentáře... A jeden mě krásné rozesmál (Představte si tu vysmátého smajlíka, prosím).

10 La'La Danielle | Středa v 21:26 | Reagovat

Tak přestan napodobovat charakter klasický samotářský anime postavy a bud sama sebou, né ubohá kopie. To, co jsi napsala je dost trapný a měla by jsi se naučit žít v realitě a nelítat v oblacích...

Kdybych měla špatnou náladu, tak bych asi neodpovídala. Ale jelikož mám dobrou... Kdyby měla tato slečna pravdu, tak bych se cítila asi trapně. Mhm, celkem i chápu její úsudek, i když není pravdivý. Fajn, je čas objasnit pár věcí.

a) Jak vypadá klasická samotářská anime postava? Omlouvám se, ale nejsem žádný anime maniak, který by měl potřebu slintat nad nějakými 2D postavami a řídit se jimi.

b) Ahoj, tady kopie. Těší mě. Jsem doopravdy boží, asi mě musela kopírovat doopravdy dobrá kopírka.

c) Tady jsem se ale nesmála. Divné... Trapné? Píšu pro lidi, kteří o mě aspoň trochu ví. Takže můj umělecký výkec zůstal nepochopen, fňuk.

d) Mám krásně vymyšlený svět, trávím tam každou volnou (I nevolnou) minutu a je mi jedno, co si o mě kvůli tomu lidé myslí. Realita mě prostě nebaví a taky takhle spotřebuji míň antidepresiv... A v oblacích si nelítám, nemám potřebu snít o nějakých super šťastných věcích. Moje pubertální mysl má potřebu snít o úplně něčem jiném. Já vím, je těžké číst myšlenky takové psychopatky, jako jsem já...

Jinak slečně děkuji za rozesmání a oznamuji jí, že se mi líbí její přezdívka. Konec hlášení.

Je čas na další uměleckou vsuvku.

Miluji pátky třináctého. Vždycky jsou pro mě tak hezké a klidné... Četla jsem si, ulila se společně s ostaními z jedné hodiny a spala při fyzice. Dnešní den mi už fakt nic nezkazí.

A konec. Teď jdu psát povídku, čmárat si a povídat si s Akim.

Mhm, jsem zvědavá, kdy se tu zase objevím... Snad brzy. Přeci jen, když začnu ten článek psát, už mě to celkem baví. Tenhle jsem psala jen deset minut. Mám ze sebe radost.

Vaše Bohyně, která se vzdala hodnosti, ale pochopila, že ji svět potřebuje, a zase se Bohyní stala. Amen.

Zakažte život

Mon, 12 Dec 2011 23:28:46 +0100

Mám pocit, že se mi lidé čím dál více vyhýbají. Asi vím, čím to je... Cynická a bezcitná. Takhle mě poslední dobou všichni popisují.

Možná jsem doopravdy bezcitná. Nedokážu už ani nikoho politovat. Jenom se jejich problémům směji a přitom jim píšu nějaké průhledné uklidňující fráze.

Oni se smějou. Brečí. Jsou naštvaní. Šťastní. Smutní. Oni žijí. Já ne.

Podlézám ostatním. Směju se jejim ubohým vtípkům. Házím na ně falešné úsměvy. Přidávám se i k jejich pomlouvacím kroužkům.

A oni mě mezi sebe znova přijali. Čekám jen na to, až mě zase odkopnou. Až se jednou špatně usměju a oni poznají, že k nim nepatřím.

Ne, nemám je ráda. Kdysi jsem měla, ale...

Já prostě nechci být sama.

Povídám si sama se sebou. Nahlas. A je mi jedno, jestli mě někdo slyší.

"Co se to s tebou sakra stalo?" Můj odraz v zrcadle má kruhy pod očima a smutně se usmívá.

Nejsem smutná z toho, že se ze mě stala troska. Je mi to jedno. Absolutně.

Ale ostatní si toho všímají.

"Jsi bledá."

"Není ti něco?"

"Vypadáš strašně unaveně."

"Nezhubla jsi náhodou? Jsi kost a kůže."

Nechci, aby si toho všímali. Štve mě to.

Tělocvikářka si řekla, že mě nebude mít ráda. V pátek mě zase přede všemi seřvala, jak jsem neschopná a že mám být ráda za trojku na vysvědčení... "A hlavně se tu nerozeřvi..." Dodala na konci svého proslovu pohrdlivým tónem. Všichni se začali smát. Ale mně to bylo jedno. Brečet se mi nechtělo, spíš smát. O blbé lidi se totiž nestarám, víte?

Tělocvik mi jde, sakra. Vím to. Ještě předtím, když jsem měla jinou učitelku, tak jsem byla považována za jednu z nejlepších ze třídy.

Co jí na mě tak vadí?

Necítím fyzickou bolest zvenčí. Můžu si prokousnout kůži bez toho, aby mě to zabolelo. Cítím se čím dál více šíleněji...

V sobotu se mi po dlouhé době zase udělalo špatně. Fajn, špatně mi bylo poslední dobou hodněkrát, ale takhle moc ne.

Začalo to naprosto nevinně. Pocit na zvracení a mírná bolest břicha. Nic neobvyklého, na to jsem zvyklá. Ale asi po pěti minutách se to rapidně zhoršilo. Zrovna jsem si šla do kuchyně pro pití, když se mi najednou podlomily nohy a já se musela rychle chytnout stolu, abych nespadla na zem. Motala se mi hlava, viděla jsem rozmazaně, občas se mi úplně zatmělo před očima. Nemohla jsem dýchat. Bolelo mě celé tělo a já s tím nic nemohla udělat. "Neomdlívej, neomdlívej... Sakra!" Cítila jsem, že mám z té bolesti v očích slzy. Ty mi s mým rozmazaným viděním moc nepomáhaly... "Jsi doma sama. Musíš zůstat při vědomí. Rozumíš? Vydrž to. Musíš to vydržet."

Asi po čtvrt hodině to konečně přestalo. Dopotácela jsem se do obýváku pro mobil a zavolala mámě, že mi bylo špatně a jestli by se mnou v pondělí (Dnes) nezajela konečně k doktoru.

Ne. Prý si nemůžu dovolit znova chybět ve škole. A prý to asi nebude ani nic vážného, takže to nemá cenu řešit...

O to víc mě naštvalo, když dneska nešla sestra do školy kvůli pitomému kašlání.

Na čtvrtek mám mít dvě mini slohovky na němčinu. Pro doplnění známek. Jsem zoufalá. Neumím německy ani štěknout.

Sakra.

Zítra je úterý. Čtvrtek a pátek se nemilosrdně blíží.

Nevydržím to. Já v té pitomé škole umřu.

Všichni mě využívají. A já jim v tom neumím zabránit.

Chci pryč ty pitomé deprese.

Chci se smát.

Chci si v reálu popovídat s Akim.

Bojím se.

Poslouchám. Pořád.

Původně jsem chtěla napsat něco optimistického... Nevyšlo to.

Upíre, upíre...

Mon, 21 Nov 2011 18:14:45 +0100

Nemám ráda ta nová fantaskní stvoření. Krásní vlkodlaci, andělé, upíři...

A vůbec se mi nelíbí YA literatura. Povětšinou si od ní přečtu tak sto stran a pak ji znechuceně odhodím do kouta s tím, že ta kniha je moc Jednoduchá, průhledná, přeslazená a nudná.

Tak proč jsem si sakra oblíbila zrovna Adriana Ivashkova, toho nejbožejšího upíra na světě?! (Z těch několik tisíců přečtených knih zrovna on. Zvláštní.)

Je psychicky labilní, pije a vymetá mejdany. Musí za každé situace vypadat dobře. Peněz má tolik, že by je nezvládl utratit ani do konce svého života. Hýří sarkasmem, který se pohybuje na hranici snesitelnosti. Prostě typický královský spratek.

Takhle se jeví většině lidí. Později se ale začne ukazovat, že je ve skutečnosti milý a svým přátelům by pomohl i na úkor sobě.

Neměla bych ho mít ráda. Podle povahy by měl správně patřit do kategorie Nenávidím. A stejně si pořád myslím, že je boží.

Už ta jeho první věta, kterou pronesl... "Ahoj, malá dhampýrko." Láska na první pohled.

Cítím se jako poblázněná buberťačka. A to obvykle nemám tendenci zamilovávat se do knižních postav.

Kvůli němu jsem začala mít ráda YA knihy. Čas od času nějakou otevřu a zkouším, jestli mě taky nezaujme. (Nezaujme... YA literatura je stejně dobrá jen na jídlo.)

^{TT - Nejoblíbenější knižní postava}

Vzpomínky. Asi. A jiné věci.

Mon, 14 Nov 2011 22:29:12 +0100

Je divné hned na začátku blogu psát takový článek... Ale proč ne?

V noci jsem nemohla usnout.

Hodiny ukazovaly půlnoc. Nic.

Hodiny ukazovaly jednu ráno. Nic. Začala jsem snít. Snění, když bdím. Miluji to.

Ve dvě ráno pořád nic. Nenudím se. Pořád sním.

Ve tři má mysl odbočila jinam. Na dětství.

Když mi bylo něco mezi dvěma a pěti lety, chodívala jsem s mámou k ševci. Dnes už se skoro žádní nenajdou, vlastně i tenkrát jich bylo málo, takže měl ten švec vždycky hodně práce. Sídlil v zapadlé postranní uličce v malém temném krámku, kde to bylo vždy cítit kůží z bot.

Nevím, proč jsem si na to vzpomněla.

Moje nejstarší přesná vzpomínka je z mých třetích narozenin. Dort jsem šla dopoledne koupit s mámou do cukrárny. Byl kakaový, nahoře politý čokoládou, postříkaný šlehačkou a s barevných sypáním. Moc mi nechutnal. Nebyl moc sladký. Doma jsem dort položila na malou dětskou židličku a převlékla se do rádoby princeznovských šatů. (Byly to záclony obarvené na růžovo a sešité k sobě. Ještě teď tu někde budou.) K narozeninám jsem dostala pár her, oblečení a princeznovskou plastovou korunku.

Nevím, proč jsem si na to vzpomněla.

Hned v první třídě na škole jsem si našla nejlepší kamarádku. Byly jsme stejně vysoké, se stejnou postavou, se stejnými vlasy a měly jsme podobné obličeje. Lidé si nás pletli.

Akorát jsem tenkrát nevěděla, že se na mě ta nejlepší kamarádka a dost let později vykašle.

Vím, proč jsem si na to vzpomněla.

Poslední dobou je všechno víc... jak to říct... všechno je víc WTF. Lidé se mění bleskovým tempem (Nebo se měním já?), nic nezůstává stejné.

Nezůstává stejný ani můj vysněný svět.

Můj vysněný svět se začíná proplétat se skutečným.

Můj svět načerpává z toho skutečného pochmurnost a smutek. Celkem nic moc představy. Ale je tam Aki. Ať je svět jakkoliv strašlivý, na něho se můžu spolehnout.

Někdy se probudím a nevím, co je pravda a co lež.

Když na mě někdo mluví, jen přikyvuji a neposlouchám. Proč? Protože na mě někdo mluví v mém světě. A to je důležitější.

Kdybych umřela, dostala bych se do svého světa?

Byla bych ta, kterou chci být. A s těmi, s kterými chci být.

Chci být se svými imaginárními přáteli. A s Akim.

Povídám si. Povídám si sama se sebou. Koukám na svůj odraz v zrcadle a čekám, až uhne očima. Říkám mu, aby mi o sobě něco pověděl.

Nic.

Lidé mi říkají, že mám moc vysoké nároky. Ale já jim lžu. Vymýšlím si, co všechno potřebuji. Co všechno musí někdo splnit, abych ho přijala.

Já jenom chci, aby mě konečně někdo objal. Na dlouho. Neobjímat se už skoro tři roky je dost depresivní.

Chci někomu patřit. Nemuset rozhodovat.

Chci být hračka, která neomrzí.

Potřebuji být znova malé dítě, kterému babičky na ulici říkají "princezno".

Po čtvrté hodině ranní moje myšlenky skončily a já konečně usnula.

Neměla jsem tuhle rubriku zakládat... Ach jo.

V mikině

Sun, 13 Nov 2011 01:14:18 +0100

Pro Angee.
Asi nebude mít radost, že to sem dávám... Ale chci to ukázat.

Načmáráno myší. Tablet nefunguje.

Poprvé v životě jsem s nějakým obrázkem celkem spokojená. Ale ty oči... Neumím kreslit velké oči.

Velká Lampička uvádí

Sat, 12 Nov 2011 21:32:19 +0100

Jednoho krásného dne božskou a všemi milovanou Lampičku napadlo, že ji nebaví blog. Tak ho zrušila.

Dalšího krásného dne božskou a všemi milovanou Lampičku napadlo, že chce nový blog. Tak ho založila.

Posledního krásného dne božskou a všemi milovanou Lampičku napadlo, že by to chtělo design a článek. Tak design vyrobila a začala psát.

Mé jméno je Lampička. Vlastně není, ale to je jedno.
Je mi 111 let, ale někdy uvádím 21, 13, 11 a jiné věky.
Úspěšně obarvená na zrzavo.
Jsem masochistka se sadistickými sklony. Doma mám sbírku bičů.
Z říše zvířat mám ráda kocoury, hady a myši. Naopak moc nemusím pavouky, hmyz a svou sestru.

A taky ráda přeskakuji od tématu k tématu.

Jídlo... Bílý karamel (I když většina lidí neví, co to je), nugát a pizza s příchutí čtyři druhy sýra.

Miluji své imaginární přátele a svůj odraz v zrcadle. A svého manžela Akiho (Ten imaginární není! Snad...).

Bydlím ve středu země ve speciálně upravené místnosti, do které proudí vzduch a neproniká do ní horko jádra. Nemám ráda návštěvy.

Velice ráda píšu zbytečné věci.

V názvu blogu nemá být dvojsmysl. A nechápu, proč si to všichni myslí...

Do vašich počítačů bylo při čtení úspěšně nainstalováno sledovací zařízení. Ne, děkovat mi za to nemusíte.