Je divné hned na začátku blogu psát takový článek... Ale proč ne?
V noci jsem nemohla usnout.
Hodiny ukazovaly půlnoc. Nic.
Hodiny ukazovaly jednu ráno. Nic. Začala jsem snít. Snění, když bdím. Miluji to.
Ve dvě ráno pořád nic. Nenudím se. Pořád sním.
Ve tři má mysl odbočila jinam. Na dětství.
Když mi bylo něco mezi dvěma a pěti lety, chodívala jsem s mámou k ševci. Dnes už se skoro žádní nenajdou, vlastně i tenkrát jich bylo málo, takže měl ten švec vždycky hodně práce. Sídlil v zapadlé postranní uličce v malém temném krámku, kde to bylo vždy cítit kůží z bot.
Nevím, proč jsem si na to vzpomněla.
Moje nejstarší přesná vzpomínka je z mých třetích narozenin. Dort jsem šla dopoledne koupit s mámou do cukrárny. Byl kakaový, nahoře politý čokoládou, postříkaný šlehačkou a s barevných sypáním. Moc mi nechutnal. Nebyl moc sladký. Doma jsem dort položila na malou dětskou židličku a převlékla se do rádoby princeznovských šatů. (Byly to záclony obarvené na růžovo a sešité k sobě. Ještě teď tu někde budou.) K narozeninám jsem dostala pár her, oblečení a princeznovskou plastovou korunku.
Nevím, proč jsem si na to vzpomněla.
Hned v první třídě na škole jsem si našla nejlepší kamarádku. Byly jsme stejně vysoké, se stejnou postavou, se stejnými vlasy a měly jsme podobné obličeje. Lidé si nás pletli.
Akorát jsem tenkrát nevěděla, že se na mě ta nejlepší kamarádka a dost let později vykašle.
Vím, proč jsem si na to vzpomněla.
Poslední dobou je všechno víc... jak to říct... všechno je víc WTF. Lidé se mění bleskovým tempem (Nebo se měním já?), nic nezůstává stejné.
Nezůstává stejný ani můj vysněný svět.
Můj vysněný svět se začíná proplétat se skutečným.
Můj svět načerpává z toho skutečného pochmurnost a smutek. Celkem nic moc představy. Ale je tam Aki. Ať je svět jakkoliv strašlivý, na něho se můžu spolehnout.
Někdy se probudím a nevím, co je pravda a co lež.
Když na mě někdo mluví, jen přikyvuji a neposlouchám. Proč? Protože na mě někdo mluví v mém světě. A to je důležitější.
Kdybych umřela, dostala bych se do svého světa?
Byla bych ta, kterou chci být. A s těmi, s kterými chci být.
Chci být se svými imaginárními přáteli. A s Akim.
Povídám si. Povídám si sama se sebou. Koukám na svůj odraz v zrcadle a čekám, až uhne očima. Říkám mu, aby mi o sobě něco pověděl.
Nic.
Lidé mi říkají, že mám moc vysoké nároky. Ale já jim lžu. Vymýšlím si, co všechno potřebuji. Co všechno musí někdo splnit, abych ho přijala.
Já jenom chci, aby mě konečně někdo objal. Na dlouho. Neobjímat se už skoro tři roky je dost depresivní.
Chci někomu patřit. Nemuset rozhodovat.
Chci být hračka, která neomrzí.
Potřebuji být znova malé dítě, kterému babičky na ulici říkají "princezno".
Po čtvrté hodině ranní moje myšlenky skončily a já konečně usnula.
Neměla jsem tuhle rubriku zakládat... Ach jo.
O té oslavě třetích narozenin..jsi mi myslím říkala ^^..a eh ..Všechno je víc WTF..:D.. echm..
Nevím co mám k tomudle článku napsat..je to vážně.. smutné..a vadí mi že máš myšlenky na to..co se stane až zemřeš.. uh..nejsem na tom jinak ale..to je jedno..prostě..teď žiješ..a díky tomu že žiješ..děláš určitě hodně lidí šťastnějšími.. ~ například mě..
i když to tak někdy nevypadá, když jsem protivná no.. promiň..
Ach jo..někdy mám chuť jet za tebou..a zmlátit všechny kteří ti ubližují ~..
(a chtěla bych někdy zmlátit i sebe)
Chtěla bych ti nějak pomoct..jenže nevím jak..chtěla bych aby ses cítila i v reálném světě šťastnější.. byla bych ještě víc šťastnější ..mm.. i když to tak nevypadá.. trápím se..když se trápíš ty..
Už mě asi nic nenapadá..Teď nevím co tady nedává smysl.. tvůj článek.. nebo můj komentář ?.. spíš to druhé ~..O__o"..
Lúbim ťa ..ale to víš ~ že ? ^____^
mysli na to když ti bude.. hůř..snad ti to alespoň trochu pomůže ..;3*